Anestezii, tedy její první podobu, uskutečnil na bostonském pacientovi americký lékař William Morton na podzim roku 1846 za použití éteru. Tato metoda dorazila velmi brzy i do našich luhů a hájů v roce 1947.

Za použití tohoto éterového anestetika byla citlivost pacienta na bolest nulová a smrt ze šoku a bolesti se snížila – konečně přestala většina pacientů na následky operace umírat. Od poloviny 50. let 19. století se používal chloroform, od roku 1884 vešel ve známost kokain, po první světové válce to byl Evipan. Lokální anestezie se začala používat až od roku 51 minulého století.

Z historie
· Před éterovou narkózou se používalo mimo jiné opium, a to už od třináctého století před naším letopočtem.

· Jako náhražka anestezie se používalo také opium a ve středomoří se hojně používalo mořské cibule – to byla speciální rostlina rostoucí při mořských březích. Později ve středověku se používalo tzv. spací houby. Tato mořská houba se vyskytovala v moři a byla pro své účinky lovena, nechala se nasáknout roztokem například z opia, mandragory anebo bolehlavu, načež byla tato houba položena na tvář zraněného – používala se při amputacích. Málo známý je i fakt, že kati podávali narkotika lidem, kteří byli mučeni nebo měli být popraveni.

· Oxid dusný, jež má i známější název: rajský plyn. Ten se začal používat ve čtyřicátých letech 19, století. Jeho účinky byly tak oblíbené, že se tento plyn stal poměrně vyhledávanou zábavou na společenských akcích té doby.

Bolest při amputaci
Ve středověku, kdy zuřily války po celé Evropě, nebyl na výzkum čas ani prostor. Váleční lékaři měli často k dispozici pro své operace jenom pilu s kleštěmi.

Amputovali končetiny a vypalovali rány stříbrnými jílci, jako jediná náhrada anestezie byl silný alkohol. Není nejspíš nutné dodávat, že vojáci umírali na šok, na bolest, na sepse. Jediný způsob amputace v té době bylo oddělení končetiny celé najednou – kůže, svaly, tkáně i kosti, na všechno jediný řez.